Loučení s Ješkohlídem

Když přijdu do nového kolektivu, často se lidi diví, že mám tři děti. Když řeknu kolik mi je, trochu je to uklidní. Když časem zjistí, že mám k těm dětem ještě doktorát a na půl úvazku chodím do práce, organizuji a občas chodím Den cesty (ultratrailový závod), pomáhám s organizací Bedny (jeden z největších českých šifrovacích závodů), chodím běhat, bouldrovat, zkrátka mám čas na všechny své záliby, začínají věřit v čáry a kouzla. Samozřejmě za tím je schováno nemálo dalších osob, ale největší podíl na tom má můj muž a Ješkohlíd. Náš příběh je dlouhý, ale ráda bych ho (zejména pro sebe) zachytila do detailů, které mi přijdou důležité v tuto chvíli, kdy dělám za celou pětiletkou tečku.

Děti se nepůjčují
Když se Kája narodil, byl velice nespavé miminko, co vůbec nerozezná den a noc. Během prvního půlroku, ač jsem byla na pokraji sil, jsem (povětšinou neúspěšně) sbírala odvahu ho vůbec někomu půjčit. Občas v kočárku babičce. Moje ISTJ  povaha vyžadovala chovat se k němu naprosto exaktně (jako k nějakému složitému stroji) a jak někdo něco dělal jinak, než jsem měla osvědčené, trnula jsem strachy. Zároveň jsem ale byla nahlodávána okolím, že přehnaná vazba na dítě taky není dobře. Přecijen, všechny babičky už děti vychovaly a dopadlo to dobře, tak proč by měly rozbít zrovna to moje?

Státní jesle
Když bylo Kájovi 10 měsíců, po kamarádkách jsem sehnala první pravidelné hlídání na jedno dopoledne v týdnu - vrátila jsem se k matice a Kája byl kupodivu po hlídání vždy celý a občas i spokojenější, než kdyby strávil dopoledne se mnou. A já jsem si taky dost odpočinula.
To mě nahlodalo a když mu bylo 16 měsíců rozhodla jsem se, že ho na dvě dopoledne týdně pošlu do jeslí. Máme státní jesle 200 metrů od domu. Bylo to už v době, kdy jsem si byla relativně jistá tím, že když má Kája zajímavé hračky, lidé kolem ho moc nezajímají.
Ve státních jeslích rodiče a děti striktně oddělují dvoje dveře. "Osvědčený" postup zněl - poprvé hodinu, pak na dvě, pak celé dopoledne. Světe div se, poprvé to bylo v pohodě, podruhé - po týdnu - už mi paní učitelka říkala, že druhou polovinu času Kája probrečel. Pak byly prázdniny a po dalších dvou týdnech se mi Kája vysmekával z ruky a řval, že tam nepůjde. Celé dvě hodiny prořval. Jesle jsem odepsala. To nedám.

Ješkohlíd
Po dalším měsíci jsem se odhodlala k druhému pokusu, byla jsem přesvědčená, že je poslední, ať už dopadne jakkoliv. Asi žádnou matku nepřekvapí, že celou dobu prohlídky prostor Ješkohlídu se mě Kája křečovitě držel. Tady byl ovšem postup zvykání úplně jiný. Celý první týden jsem chodila do Ješkohlídu s Kájou - první den se neodvážil z mé náruče, postupně se to zlepšovalo a třetí den se sám od sebe začal zapojovat do kolektivu. Další dny to zvládl beze mě, jen s tátou, kterého jen občas kontroloval, že tam je. Po necelých dvou týdnech byl Kája připraven být v Ješkohlídu sám. Nejdříve dvakrát na dvě hodiny, pak už na celé dopoledne, až třetí týden začal chodit jen 2x týdně, jak jsem chtěla. Paní ředitelka Jana mi tenkrát vysvětlila, že pro většinu dětí je to velké sousto, zvládnout to v cizím prostředí a bez maminky, zvykáním se problém rozdělí na dva a je to pro dítě jednodušší. Káju to v Ješkohlídu moc bavilo, měl tam jiné hračky (tou dobou jimi ještě nebyl jeho pokojíček přecpaný k prasknutí), ale i jiné podněty.

To vše mě nahlodalo, že má můj muž asi pravdu. Ani kdybych se rozkrájela, nedokážu dát Kájovi tolik, co mu dával Ješkohlíd. Fungovalo to až zázračně rychle. Kolektiv asi 8 dětí cca od roka do tří novému členu předá spoustu návyků a dovedností bez jakéhokoliv vysvětlování. Kája začal být trpělivější, už se tolik nezvtekal kvůli hygienických návykům, občas si i zpíval (já jsem s ním nezpívala vůbec). Spoustu detailů, které mě přesvědčily, že vychovávat dítě sama nedává smysl. Mě prostě nikdy nebude bavit malovat, zpívat a spoustu dalších věcí, které by se ke Kájovi dostaly až ve školce, nebo ve škole. Nikdy nebudu tak bezprostřední jako Hana. Nikdy nebudu mít tolik zkušeností s dětmi jako Jana, abych upozornila na nějaký vývojový neduh. Postupně jsme s Ješkohlídem (a jeho personálem) získávali vzájemnou důvěru a musím říct, že získat důvěru puntičkářské, neustále panikařící a úzkostné matky, kterou jsem tenkrát byla, vůbec nebylo jednoduché.

Jak Kája rostl, potřeboval jinou frekvenci docházky, většinou jsme přidávali, ale jednou i ubrali, když mi přišlo, že je Kája doma moc mamánek. Vždy po konzultaci na obou stranách, zda to tak bude v zájmu Káji.

Pepa
Když nám přibyl do rodiny Pepa (po dvou letech), byl Kája zvyklý být v Ješkohlídu třikrát týdně do půl čtvrté. Byla to velká úleva při maratonu kolem miminka. Díky tomu (že jsem se třeba vyspala dopoledne, když byl Kája v Ješkohlídu) jsem pak měla sílu dát svojí pozornost Kájovi, když byl doma, v tomto pro něj náročném období, kdy jí tolik potřeboval. Pepa chodil do Ješkohlídu od narození - vyzvedávat Káju. A jednou týdně jsme tam byli na hodinu všichni tři na výtvarném kroužku. Kája tam měl tenkrát dva vrstevníky, kteří měli také podobně staré sourozence, takže to bývalo veselé. Pepa dlouho neměl potřebu dětské společnosti, ani nových hraček. Přišlo to kolem 10 měsíců. Odchody se začaly protahovat, děti bylo čím dál těžší dostat pryč. Tak bylo rozhodnuto. Pepa začal chodit s Kájou, Pepa chodil po obědě, Kája po spaní. Chodily spolu asi půl roku než Kája odešel do státní školky.

Státní školka
Kája je introvert. Člověk by řekl, že bude mít s kolektivem problém. Ale nástup do školky byl naprosto hladký, bez jediné slzičky. Kája měl v Ješkohlídu více než rok dva vrstevníky (extroverty) a dobře se naučil, že když je ze zlobení s nimi unavený, odejde si do rohu místnosti a vyndá si vláčky. A když někdo přijde, pošle ho pryč. Ve školce to nebylo jiné, jen ve velkém. (Škoda, že už to zapomněl, dneska z té spirály, která ho tak unavuje, vyskočit neumí.)
 
Renča
I Renča začala chodit do jeslí, když po tom začala toužit. U ní to bylo těsně před prvními narozeninami. Po nástupu jsme bojovali s tím, že chodila spát brzy po obědě, takže často usínala u jídla. V Ješkohlídu jí spící naložily do kočárku, ale hned po příjezdu domů se vzbudila. Bývala z toho krátkého spánku unavená a rozmrzelá, až jsme došly k tomu, že bude nejlepší, když Renču přendají místo do kočáru do postýlky a já si přijdu až se vyspí v půl třetí. Nic nebylo svázáno pravidly a vše se řídilo jejími potřebamai. Takže Renča chodila po spaní už těsně po roce, ale protože jí to víc vyhovovalo.

Prázdniny v Ješkohlídu
Všechny děti si k chůvám v Ješkohlídu vytvořily velmi krásný vztah. Kája zbožňoval bezprostřední Hanu. Když nastoupila Lucka, říkal doma moje milovaná Lucinka. Renča celou skutečnost korunovala tím, že Ješkohlíd nazývá "U Lucky". Zejména malé děti potřebují mít v personál velkou důvěru, když ještě neumí tolik pracovat s emocemi, aby tam byl někdo, za kým mohou přijít a minutku se pomazlit. A to v Ješkohlídu vždy bylo. Všechny chůvy tam mají děti upřímně rády a práci s nimi si užívají. Během let se kluci do jeslí rádi vraceli, například o prázdninách se toho dožadují každoročně.

Chodící děti
Spousta lidí se diví, kde se naše děti naučily turistice. Opět v Ješkohlídu. Od domu do Ješkohlídu to máme 1,5 kilometru. Od prvních krůčků naše děti do Ješkohlídu chodí. Za každého počasí. Co ujdou, ujdou, zbytek je odneseme. Kája celou trasu ušel poprvé asi v roce a půl. Ve dvou, když se narodil Pepa, už jezdil na odrážedle tam i zpět, nikdy jsme neměli žádnou plošinu za kočárek. Pepa to ušel celé asi v 16 měsících a v roce a půl jezdil tam a zpět, protože kočár zabrala ségra.
No a já se ani neodvažuji spočítat, kolik kilometrů jsem tam nachodila já. Tipuji v průměru 15 kilometrů týdně. Odhadem 220 týdnů.

Highlighty
Během pěti let, bylo spoustu situací, kdy nám v Ješkohlídu vyšli vstříc a nebo nám pomohli, například
- když se děti učily chodit bez plínek, Jana vždy trpělivě vyslechla pokroky, navázala na ně v Ješkohlídu a postupné úspěchy hlásila i nám
- díky zlatým nervům personálu Ješkohlídu naše děti uměly jíst sami lžičkou už v době, když bych já doma teprve začala sbírat odvahu jim lžičku půjčit (aneb když jsem usoudila, že po jídle nebudu muset malovat celý byt, jenom vytírat)
- některé fobie u mě přetrvávají dodnes, ale v Ješkohlídu se můžu spolehnout na to, že děti budou na sluníčku vždy namazané opalovacím krémem, s čepicí a nedostanou úpal (což se nám ve státní školce už stalo)
- Ješkohlíd nám pomohl svou konzistencí pravidel s našimi doma, děti viděly, že poděkovat a poprosit musí i ve školce
- děti dostávají dostatek prostoru vyzkoušet si sebeobsluhu (my doma jim ho dáváme také), výsledkem bylo, že se všechny naše děti (až na zipy nebo knoflíčky) uměly ve dvou letech obout a obléct
- kluci oba dostaly pochvalu, jak umí zacházet s nůžkami lepidlem a podobnými uměleckými nástroji (doma občas učí oni mě :-))
- nikdy nebyl problém děti nárazově pohlídat více (porod dalšího přírůstku, Kájův otřes mozku, konference, obhajoby, promoce, pohovory) či v jiných časech (půl roku chodila Renča jeden den v týdnu jen odpoledne, když jsem chodila s Kájou na plavání)
- díky skvělému přístupu bylo ranních slziček u všech dětí, že by je spočítal na prstech (scény, které vídám ve školce u pětiletých dětí se u nás nikdy nekonaly)

Za velký úspěch považuju i to, že existuje několik lidí, které jsem svými opakovanými historkami a zkušenostmi přesvědčila děti dát do nějaké dětské skupinky. Nikdo z nich nelitoval.

A "last but not least" pro mě byl obravský přínos i to, že jsem se mohla vrátit do školy, napsat nějaké věděcké články, jet na konference, dopsat dizertaci a věnovat se věcem, které mě baví a které mi jdou. Přineslo mi to do života spoustu sebedůvěry a nadhledu, které jsem pak mohla využít ke spokojenosti s dětmi.




Komentáře